Další krok k blahořečení P. Kajpra

V lágrech obou totalitních režimů strávil P. Adolf Kajpr 13 a půl roku (v letech 1941–45 a 1950–59). Ve věku 57 let zemřel s podlomeným zdravím v leopoldovské vězeňské nemocnici po dvojím infarktu „v pověsti svatosti“ – jak o něm ostatně hovořil papež Jan Pavel II.

Jeho kauza se posouvá do Vatikánu. „Uzavření diecézní fáze procesu znamená, že se nenašla překážka, aby pokračoval,“ objasňuje Kajprův řádový spolubratr P. Jan Regner SJ. „Vyzdvihl bych pravdivost jeho života a aktuálnost myšlenek. Byl tak proniknutý Božím Duchem, že jeho texty nezastarávají – například ty o nacionalismu nebo roli církve ve společnosti,“ upozorňuje.

Téměř rok a půl dlouhá diecézní fáze byla první ze tří v procesu blahořečení. Skončila v pondělí 4. ledna mší svatou a oficiálním oznámením kardinálem Dominikem Dukou v kostele sv. Ignáce na pražském Karlově náměstí, kde P. Kajpr sloužil a kde jsou od podzimu 2019 uloženy jeho ostatky (po exhumaci z leopoldovského hřbitova byly roku 1968 nejprve uloženy v řádové hrobce na Vyšehradě). Kvůli vládním opatřením se mše sv. konala jen v omezeném počtu a přenášela se online. Ještě předtím naposledy zasedl tribunál činitelů Kajprova procesu a složil slavnostní přísahu. Jeho členy jsou mj. historici Marek Šmíd, Jaroslav Šebek či Jan Stříbrný.

Předběhl svou dobu

Za diecézní fází procesu, která běžela od září 2019, a díky své rychlosti se dokonce označuje za „turboproces“, se ohlíží postulátor Kajprovy kauzy Vojtěch Novotný, děkan Katolické teologické fakulty UK: „Mnohem zřetelněji jsem si za tu dobu uvědomil, že P. Kajpr hledal způsoby a prostředky, jak hlásat evangelium do současné doby, do sekularizované společnosti, ve které lidé často tápavě hledají. Došlo mi, že právě v důsledku toho se dostal do střetu s oběma totalitami. A dnes to z něj dělá patrona našich současných snah o evangelizaci.“ Postulátor dále připomíná, že Kajpr si byl vědom, že lidi dostihne zvěst o Kristu tam, kde je něco „pálí a zajímá“ – a že noviny jsou tudíž mnohdy tou nejlepší kazatelnou. „Je to vlastně i logika pozdější pastorální konstituce Radost a naděje (Gaudium et spes) Druhého vatikánského koncilu, že církev sdílí radosti i bolesti své doby,“ vysvětluje Novotný s tím, že Kajpr zde vlastně předběhl koncil.

P. Regner zase poukazuje na to, že Kajpr „nebyl klerikální, ale zvěstoval evangelium lidem, kteří kvůli tehdejší viditelné tváři církve nedokázali Krista čestně přijmout“. Ostatně jím vedený list Katolík po roce 1945 hojně četli i lidé z necírkevního prostředí. „Fascinuje mě na něm, jak bystře dokázal analyzovat svou situaci a dívat se na ni perspektivou naděje. Nepodléhal společenským náladám, ale šel odvážně proti proudu a také byl velmi poctivý – nebál se kritizovat ani vlastní řád, když viděl něco nesprávného. Je mi velkým vzorem,“ dodává jezuita.

Do Tovaryšstva Ježíšova vstoupil Adolf Kajpr roku 1928 a o sedm let později přijal po studiích v rakouském Innsbrucku kněžské svěcení. Na přelomu 30. a 40. let byl redaktorem čtyř řádových časopisů, do nichž sám přispíval – Obrození, Dorost, Nové směry a Posel Božského Srdce Páně. Psal otevřeně proti nacionalismu, rasismu a antisemitismu, za což ho opakovan ě napomínalo gestapo, než ho v březnu 1941 zatklo kvůli „štvavým“ a „nenávistným“ článkům proti Říši. Prošel pankráckou věznicí, koncentračním táborem Terezínem, Mauthausenem – kde pracoval v hrůzném kamenolomu – i táborem v Dachau, kde se potkal s pozdějším kardinálem Josefem Beranem.

Zmíněný čtrnáctideník a posléze týdeník Katolík (měl podtitul „List pro kulturu a život z víry“) s nákladem až 30 tisíc výtisků, jehož byl P. Kajpr ve třech poválečných letech šéfredaktorem, byl však po komunistickém puči v únoru 1948 označen za „protistátní a reakční“ a ztratil povolení k tisku. Kajprovo další zatčení následovalo za dva roky v rámci známého monstrprocesu Machalka a spol. P. Kajpra v něm (mj. spolu se želivským opatem Bohumilem Vítem Tajovským) odsoudili za „velezradu“ na 12 let, z nichž devět si odpykal na Pankráci, na Mírově, ve Valdicích a v Leopoldově. Svědectví jeho spoluvězňů hovoří o jeho hluboké víře, o duchovních promluvách k nim, o povzbuzeních posílaných tajně ven laikům i o přípravě tajných noviců.

Přezkum, zda byl Kajpr mučedníkem (tedy zda jeho smrt způsobilo pronásledování pro víru a zda ji podstoupil s vědomím tohoto rizika), nyní proběhne ve vatikánské Kongregaci pro svatořečení. A pak kauza bude moci být předána ke konečnému rozhodnutí Svatému otci. Vatikán prošetří též příkladnost Kajprova života. „Ověřovat se budou dokumenty, mezi něž patří soupis písemností nebo dobrozdání ze stran diecézního biskupa i postulátora,“ uvádí P. Regner. „Není to vyznamenání, po kterém by P. Kajpr toužil nebo si ho mohl v nebi ‚připnout‘ jako metál. Je to podstatné spíše pro nás – církev tím dává najevo, že blahoslavený je nám vzorem či inspirací, že v dané situaci obstál,“ podotýká jezuita. A postulátor Vojtěch Novotný uzavírá: „Tento proces má za cíl učinit zadost pověsti, která tuto osobnost provází.“

Život P. Kajpra nyní připomíná i první část třináctidílného dokumentárního seriálu České televize „Zakázaný Bůh“, který se věnuje boji o přežití katolické církve za komunismu, s názvem „Mučedník se smíchem na rtech“ – právě tak totiž tento kněz zemřel.

V Česku je v současnosti více než deset kandidátů blahořečení, mezi nejznámější patří P. Josef Toufar či kardinál Josef Beran.

(autor: TEREZA ZAVADILOVÁ)